NOVÝ RECEPT NA LÁSKU!

V anketě, kterou jsem vytvořila po předešlém článku, jsem se ptala, zda si myslíte, že je pro vztah důležité, aby jeden nebo oba z partnerů uměli vařit.

64% odpovědělo ano a 36% si myslí, že to není tak důležité.

Myslím si, že ve vztahu opravdu není tak důležité, zda se vaří pravidelně, jednou za týden nebo to zvládne mikrovlnka a Dáme jídlo. Důležité je, aby oba s tím byli v souladu a nikdo se nesnažil předstírat nebo doufat, že daný stav se změní.

„Myslel jsem si, že až se nám narodí dítě, má žena začne vařit.“ „No a začala?“ „Právě že ne.“

 

Ach, ty domněnky a předpoklady!

Jsou samozřejmě rodiny, kdy ani jeden nevaří a jsou s tím naprosto v pohodě. Nikdo na nikoho netlačí, chodí na jídlo do restaurací nebo o víkendech k rodičům a užívají si čas, který netráví u sporáku. A je to taky v pořádku, neboť svůj vztah dokáží okořenit jinak, ale hlavně spolu komunikují a nelžou si.

Nebudu se teď zabývat tím, zda je lepší vařit doma kvůli použitým surovinám, rituálu stolování nebo kvůli ušetřeným penězům, ale zkusím paralelu s vařením použít do vztahů.

Podívejte se, kolik máte doma kuchařek. Kolik si jich za rok koupíte? A jak často podle nich vaříte? Já jich mám asi třicet a nejčastěji vařím podle kuchařek od Dity Pecháčkové, neboť jsou podobné těm, které jsme vařili doma. Ale postupně jsem si oblíbila i Jamieho Olivera, thajskou kuchyni, mexická jídla. Zkouším zkrátka různé recepty, postupy, variace.

V průběhu života jsme totiž nabrali různé zkušenosti a dovednosti, díky kterým jsme si vytvořili manuál života, takovou osobní kuchařku plnou různých receptů. Nejvíce jich máme z prvních šesti letech věku. V tomto čase pozorujeme, vnímáme, napodobujeme a vstřebáváme chování druhých a ty pak integrujeme do našeho systému, do naší kuchařky. Vytváříme si tak vzorce, podle kterých jedeme. Zapneme autopilota a vyrážíme vstříc druhému partnerovi. A on udělá to samé.

 

Aby se jejich soužití nerozpadlo během chvíle, máme dva užitečné nástroje a těmi jsou komunikace a naslouchání, tedy spíš v opačném pořadí. Bohužel mnohem více mluvíme, než druhému nasloucháme. A když se nám podaří chvíli mlčet, stejně v duchu přemýšlíme, co to zase vykládá za blbosti, vymýšlíme logické odpovědi i jak zareagujeme.

V horším případě, kdy náš systém vyhodnotí, že slova a jednání druhého nás ohrožují, začneme také útočit a bráníme svůj názor hlava nehlava, práskneme dveřmi (taktika spíše mužská) nebo se stáhneme do sebe a mlčíme.

Co způsobuje tyto stavy?

 

Naše vzorce z dětství, naše zkušenosti, které jsme v průběhu života nasbírali. Jsou to rodinné recepty, které vaříme stále dokola, bez ohledu na to, zda nám stále chutnají nebo zda chutnají partnerovi.

 

„Než přijde partner domů, začnu uklízet, aby si nemyslel, že jsem bordelářka.“

„Prosím, tě a proč? On je na tebe naštvaný, když není doma uklizeno?“

„To ne, ale moje mamka vždycky byla. Často jsem od ní slyšela, že si mě nemůže vzít žádný normální chlap, protože s takovou bordelářkou by nemohl žít.“

„A ty jsi neuklízela?“

„Uklízela jsem pořád. Máma mi vždycky ráno napsala, co mám udělat, až přijdu ze školy a já to udělala. Jenže ona si myslela, že sama od sebe udělám i něco dalšího, ale i když jsem to udělala a doma byla krásně naklizeno, nikdy mě nepochválila a vždycky si něco našla, za co by mě sprdla.“

Tato žena dokázala nahlédnout za svůj vzorec a zjistila, kdy vznikl její recept, který si přinesla do svého vztahu. Automaticky po příchodu domů začne uklízet, místo toho, aby si po práci odpočinula. Je v napětí a stresu, že nestihne uklidit a někde v hloubi cítí strach z odmítnutí, stejně jako ji v dětství odmítala její máma. Maminčino chování si žena přeložila jako: jsem špatná, nedokonalá, nic neumím, musím být lepší, víc uklízet a pak snad si mě všimne, pohladí mě, poděkuje mi. Ale to se nestane.

Ženino napětí a očekávání se přenese na partnera, který vůbec netuší, proč je jeho partnerka vždy tak napružená, proč každé jeho slovo otáčí a bere si osobně.

Když by byla schopná o tom s partnerem mluvit, mohli by spolu vytvořit nový vzorec a ten starý nefunkční přepsat. Čas, kdy by žena neuklízela, by měla pro sebe, partnera a děti a byla by mnohem klidnější, neboť neklid nezpůsobují drobky na podlaze a nevyklizená myčka, ale emoce, které s tím souvisí.

Samozřejmě proces léčení chvíli trvá a mohou přicházet recidivy. Ty často přicházejí v době, kdy žena není spokojená, kdy se něco děje, kdy nemá prostor, aby regenerovala, kdy se s partnerem od sebe odpojují.

 

U mnoha vzorců si nevšimneme, že se nám spouští. Prostě přijdeme domů a začneme uklízet nebo vařit.

Co s tím?

Všímejte si svých emocí a pocitů, svých automatismů a zkuste jít za ně. Proč to dělám, co se mnou/ve mně děje, když něco ne/udělám? S čím se mi to pojí?

• Zkuste si vybavit, kdy jste zažívali podobné situace.
• Mluvte o tom se svým partnerem, s rodiči, s kamarádkou, psychologem, terapeutem.
• Snažte se pomalu vzorec změnit, upravit.
• Oznamte partnerovi, co bude jinak.
• Změnu musíte udělat vy.
• Nebuďte na sebe přísná, když budete sklouzávat do starých vzorců.
• Buďte k sobě laskavá.
• Nezapomínejte na sebe.
• Nelžete sobě ani druhým.

 

Kolik máte receptů a jak často budete vařit, záleží jen na vás a na tom, jak vám připravené jídlo chutná. Důležité je, aby jste byli sami sebou.