„Proč za všechno obviňuješ mě? Nesnáším tě!

Kdo občas nezažil vztek, zlost a naštvání na partnera? Kdo po konfliktu, který nebyl dořešen, neměl ani pomyšlení na fyzický dotyk natož na sex? Je to přirozené a normální.

Co už ale naznačuje hlubší problém, je dlouhodobost, kdy mnoho dnů a týdnů po hádce nebo konfliktu stále cítíte naštvání až odpor vůči partnerovi a vyhýbáte se kontaktu jak čert kříže. Tady by si měl člověk říct, že se něco děje a nenechávat to tzv. „vyhnít“, protože ono to samo neodezní, naopak různými tlaky a protitlaky se situace spíš zhoršují, což jsme si ukázali na příkladu Jany v prvním článku.

Jana našla odvahu a svěřila se mi se svým problémem hned na prvním setkání. Mnohé z klientek se ale za své pocity k partnerovi tak stydí, že toto téma otevřou až po několika týdnech, měsících. Rozumím tomu, neboť se s myšlenkou na to, co k partnerovi cítí, zaobírají často celý den. Vnímají samy sebe jako strašné, necitlivé, rozbité, ničící vztah a rodinu a neschopné to změnit. Stydí se za to, jak o partnerovi smýšlejí a jaké pocity k němu mají. Tím, že se s problémem nesvěří dříve, že se snaží vše potlačovat, v sobě udupat, dělat, že se jich to netýká, odpojují se od svého těla. Negativní myšlenky vytvoří další a vzniká začarovaný kruh, kdy nevědí kudy kam, kde a kdy problém vznikl.

Jak tomu rozumět?

Tělo zachytí vnější signály mnohem dříve než hlava a rychleji reaguje. A to buď novou reakcí nebo naučenou reakcí. Naučené jsou takové, které vznikly buď dávno v dětství nebo už v dospělosti a stále se opakovaly. Vy už nepotřebujete slyšet partnerovu kritiku, ale z jeho výrazu a postoje vaše tělo okamžitě zareaguje, a to ještě dřív, než vaše hlava situaci může vyhodnotit a případně nezareagovat, protože se skoro nic neděje, partner je jen zamyšlený a unavený a vypadá naštvaně.

Budu vám vyprávět druhý příběh:

Tereza a Michal přišli po náročném dni z práce domů. Michal se šel osprchovat a z koupelny zavolal: „Terezo, došel nám šampon!“

Tereza, už tak dost napjatá, okamžitě zareagovala: „Proč za všechno obviňuješ mě? Copak ho používám jenom já?!“

Michal vyšel z koupelny, dost překvapený jejím tónem. „Terezo, já tě ale neobviňuju. Jen jsem ti oznámil, že došel šampon. Co jsi hned vztahovačná?“

Tereza poslední větu vnímala jako důkaz své pravdy a pokračovala: „Vždycky se na mě takhle tváříš, jako kdybych za všechno mohla já. Včera za nádobí ve dřezu a ráno, že se rozbil kávovar, když jsem ti dělala kafe!“…

Teď může nastat několik variant:

  • Značka ideál:

Oba dva se shodnou na to, že jsou unavení a oba to přehnali. Domluví se na lepší komunikaci:

„Terezo, já jsem jen unavený. Prosím, neber si to všechno osobně. Bylo to jen konstatování, nic proti tobě.“

A Tereza si uvědomí, že její reakce byla přehnaná. Naučená reakce z dětství, kdy automaticky očekávala kritiku, se projevila rychleji, než mohla situaci racionálně posoudit.

„Ok Máš pravdu, promiň, přepískla jsem to. Omlouvám se. Tady ho máš.“

 

  • S humorem:

„Terezo, došel nám šampon!“

„Ach ne, svět se zřítí! Jak to jen zvládneme bez šamponu? Budeme muset improvizovat a použít sprchový gel. Konečně nějaké dobrodružství.“

„Haha, dobrá, teď vážně. Můžeš mi ho podat, prosím?“

 

  • Dva vojáci v zákopech, kdy ani jeden neustoupí a brání se za každou cenu:

„Musíš se hned naštvat, když ti cokoliv řeknu? Nemůžu za tvé reakce a jestli to v práci nezvládáš, stresuje tě, tak dej výpověď.“

„Možná kdyby ses netvářil tak naštvaně, nereagovala bych tak.“

„Vždyť jsi mě ani neviděla! Volal jsem na tebe ze sprchy!? Ty jsi fakt paranoidní.“

„Nemusím tě vidět, vím to.“

„No jasně, naše paní dokonalá, která vidí i za tři rohy!“…

 

  • Ústup oběti:

„Terezo, došel nám šampon!“

Bože, proč jsem si toho nevšimla? Zase jsem za tu nemožnou, co nedokáže dát šampon do sprchy. Ale vlastně, vždyť má taky ruce? Copak si ho nemůže podat sám? Proč musím za všechno jen já.

„Promiň, omlouvám se, hned ti ho nesu.“

Jak já ho nesnáším. Dělá ze mě neschopnou.“

Tento příklad ukazuje, jak naše těla reagují rychleji než hlava na základě naučených vzorců chování z minulosti, což může vést k nedorozuměním v našich vztazích. To, co hraje roli, jsou naše automatismy, vzorce, které jsme si vytvořili v dětství, aby n studám pomohly zvládat náročné situace, které v nás vyvolávaly stud, vinu a pocit, že pro naše nejbližší nejsme dost dobří. Jiné reakce než ty, které jsme se naučili nebo odkoukali, nemáme.

Vrátím se ale k tématu averze vůči partnerovi, kdy i na tomto příběhu je vidět, jak důležité je o problémech mluvit, jak zásadní je si každé nedorozumění vysvětlit a snažit se nedělat si domněnky, protože ty jsou také příčinou toho, že si přestáváme partnera vážit, že ho začneme pomalu nenávidět. A ano, jsou v tom oba, ale začít musí každý u sebe.

Kde se bere averze:

Averze, nenávist vůči partnerovi je velmi intenzivní a hluboká emoce.  Je to vlastně extrémní forma odmítnutí, která často vychází z nezpracovaných emocionálních zranění z minulosti. Tyto zranění mohou pocházet z dětství, kdy jsme zažili nedostatek lásky, uznání nebo emoční podpory od našich rodičů či pečovatelů.  Nebyly tedy naplněny naše potřeby a my bychom chtěli, aby ve vztahu nám je konečně někdo začal naplňovat! A tato naše očekávání nás přivedla do tohoto stavu. Bohužel tento stav nás ničí na psychické i fyzické úrovni.

Můžeme říct, že nenávist je důsledkem frustrace, deprivace, ztráty.

Proč?

Averze, nebo také zhnusení, vzniká jako obranný mechanismus. Když se cítíme ohroženi, zraněni, nepochopeni, když nebyly naplněny naše potřeby a očekávání, naše psychika se nás snaží chránit před dalším zraněním, bolestí, kterou z dětství moc dobře známe. To může vést k tomu, že na našeho partnera projektujeme negativní pocity a vnímáme ho jako zdroj našich problémů. Tento mechanismus je často nevědomý a je výsledkem naučených vzorců chování a emočních reakcí.

Zkrátka partner „nesplnil“, co jsme si mysleli, že ve vztahu a k nám plnit má. Tady se krásně ukazuje, že mít co nejméně očekávání a stále přezkoumávat všechna svá přesvědčení, protože často nejsou naše, a pochází z rodin, ve kterých jsme vyrostli, má obrovský vliv na to, jaký vztah budeme mít a jak se v něm budeme cítit.  Vztah je holt práce a musíme o ně pečovat!

Jestli máte pocit, že se toto téma týká i vás, že zažíváte pocity frustrace, které vedou ke stavům nenávisti, zavolejte mi. Nenechte si to pro sebe, protože nenávist je vždy důsledkem vážného konfliktu a ničí vše kolem.

 

Příště více o příčinách averze a také o tom, zda je na nenávisti něco pozitivního.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.