Je mnoho věcí, které nás v životě posouvají a ještě více příležitostí, náhodných setkání, co nás mají popostrčit správným směrem. Otázkou je, kolik z nich uvidíme a rozpoznáme, a které necháme okolo nás projít bez povšimnutí. Jak jsme vnímaví a pozorní k událostem, které nás míjejí, záleží na našem rozpoložení. Ale nejen to. Znáte příměr se sklenicí piva: optimista vidí ve sklenici ještě půlku piva, pesimista má před sebou už jen půlku. Na první pohled malý detail, který v prožívání denních situací, hraje velkou roli. Diskuzí o tom, zda jsou za tím naše geny, vrozené nastavení nebo životní zkušenosti, bylo mnoho, ale asi se stoprocentní pravdy nedobereme.
Před několika lety na kurzu krizové intervence jsme se dostali na podobné téma. Co v nás vyvolává sílu jít dál i když jsme na dně a nevíme kudy kam? Shodli jsme se na tom, že je to možná jiskra v nás, která se zažehne kdykoliv máme psychickou nebo fyzickou bolest nebo jsme na dně.
Často si připomínám lidi, kteří po druhé světové válce přišli z koncentračních táborů zpět do svých domovů a i po strašných událostech byli schopni prožívat radost a štěstí. Jak to bylo možné, po tom všem, co prožili? Co měli jiného, jaký to byl dar?
Možná je to jiskra božského zdroje, kterou máme v sobě a jen čeká na spojení s naší duší, která se chce projevit a dostát svého úkolu tady na Zemi.
Má to jeden háček: vidět ji a cítit ji. Jen v denním režimu, shonu a starostech býváme od sebe natolik odpojeni, že nevnímáme hlas naší duše nebo „náhody, které nám skáčou do cesty. Odpojeni pak býváme i od svých partnerů a dětí. Vznikají tak nedorozumění a nepochopení. Přitom děti bývají dlouho spojeni se svou duší a vědí, co chtějí, potřebují a jsou přirozeně nastaveny na učení a poznávání
Láska, přítomnost milující osoby a uspokojování základních potřeb dětskou duši posilují. Nemělo by jí tak nic bránit se projevit. Ale rodiče jsou jen lidé, kteří pokračují v naučených vzorcích po svých rodičích a ti zas po svých. Ne nadarmo se říká, že když pochopíme souvislosti našich jednání, zahojíme naše rány, pomůžeme tak sedmi generacím před námi i do budoucna.
Bdělá přítomnost a vnímavé napojení, vzniklé mezi námi a miminkem po narození, nám může pomoci posunout i sebe sama z komfortní zóny naučených vzorců a intenzivně prožívat „tady a teď“. Tím žijeme život, nepřežíváme. Tento dar bytí pak předáváme našim potomkům, kteří mnohem intenzivněji pozorují svět a učí se denně novým dovednostem. Nevědomky tak ukazujeme, že i my jsme ochotni se stále učit, přehodnocovat vnitřní stereotypy, více si užíváme radosti života a dáváme dětem dobrý vzor, jak vnímat svět kolem nás.