JAK SI UVAŘIT VÝBORNÝ VZTAH?

Umět vařit je ve vztahu to nejdůležitější.

Tuto větu jsem doma slýchala mnohokrát. Vařit mě učila moje maminka a to už velmi brzy. V patnácti jsem uměla houskové knedlíky a kuře na paprice stejně dobře jako ona. Byla přesvědčená o tom, že je to velmi důležitá výbava každé ženy, stejně jako si moje babička myslela, že bez peřin, povlečení a utěrek se nemohu vdát.

Věno mi bylo předáváno hmotně i nehmotně už od narození.

I když nejsem žádný profík, jídlo, které uvařím, mým miláčkům chutná. Přesto jsem vždy měla potřebu zkusit vařit trochu jinak, aby jídla byla výraznější, plnější.

Jenže, jak změnit naučený recept? Co když se jídlo nepovede? Co když naše chuťové buňky si už zvykly a nic novátorského nechtějí? Co když květák po indicku a ne smažený partnerovi nebude chutnat?

A co když mám jen strach udělat něco jinak, podle své intuice, fantazie, zkusit recept jiných kuchařů? Překonala jsem obavy a začala experimentovat. Samozřejmě pomalu a nenápadně.

Často stačí málo, jako v mém případě u kuřete na paprice, kdy jsem do základu přidala slaninu nebo před vařením květákové polévky jsem růžičky opekla s kořením a olejem v troubě, a na stole máte pokrm bohů.

Ale není to jen o změně postupu.

Proč toto kulinářské okénko? V životě je to podobné. O životě a o vztazích je celá moje kniha Být sama sebou Je to taková moje životní kuchařka, do které vpisuji nové recepty a přepisuji a doplňuji ty původní rodinné.

Ve vztazích (ano, celý náš život je o vztazích – k sobě, partnerovi, dětem, šéfovi, zákazníkům, kamarádkám…) mohu „vařit“ podle daného receptu celý život a bez automaticky bez přemýšlení krájet zeleninu a přisypávat stále stejné koření do hrnce, ale neměla bych očekávat vždy jiný výsledek. Nebo se mohu nechat vést svou intuicí, inspirovat vlastní fantazií či zkušenostmi jiných kuchařů/psychologů a jídlo/vztah/život trochu okořenit a pozorovat, jaká bude výsledná chuť.

Že není nic špatného vařit podle ověřených rodinných receptů? Proč bych je měla tedy obměňovat a vylepšovat, když mi chutnají taková, jaká jsou?!

Rodinné recepty jsou často cenným pokladem, ale zapomínáme, že naše prababičky měly k dispozici jiné suroviny, koření i způsob vaření, než máme dnes my. I když jejich zkušenosti nejsou našimi zkušenostmi, můžeme z nich vycházet a postupně přidávat své vlastní koření a přísady.

Jestli vám ve vašem jídle/vztahu něco nevyhovuje, nechutná, je mdlé nebo dokonce nepoživatelné, jste to jen vy, kdo sype do hrnce stále stejné ingredience a kdo míchá vařečkou.

Jinými slovy, v rodinách se předávají vzorce chování stejně jako recept na svíčkovou. Jako malé děti jsme načetli způsoby komunikace i jednání našich rodičů a ty se vepsaly hluboko do našich struktur. V dospělosti „vaříme“ stejně, nebo naopak se snažíme o úplný opak a nebereme v potaz rozmanitost surovin, chutě a potřeby našich těl, která se věkem i délkou vztahů mohou měnit

V životě jsem dlouho jela podle určitých vzorců a nepřišlo mi divné, že výsledek je pořád stejný. Jak to, že mi nedošlo, že když budu dělat stále to samé, změna nepřijde?

Je to jednoduché:

• nevypla jsem autopilota a nevšimla jsem si, že jedu podle nějakých vzorců,
• nevnímala jsem své potřeby ani potřeby druhých,
• měla jsem strach udělat změnu a bála jsem se bolesti,
• nechala jsem se oblbnout manželovou větou: „Už jsem hotový člověk a měnit se nebudu“,
• nebyla jsem ochotná najít si čas a podívat se na jednotlivé situace z odstupu,
• nechtěla jsem si připustit, že něco neklape,
• problémy jsem bagatelizovala,
• bála jsem se, že když se změním, nebude nikdo, kdo by mě měl rád,
• nebyla jsem upřímná k sobě ani ostatním, protože jsem neříkala, co cítím, co mě bolí, co potřebuji,
• nechala jsem si vsugerovat, že příčinou krize jsem jen já, ten druhý je v pořádku a nemusí tedy dělat žádné změny,
• chtěla jsem rychlá řešení, která okamžitě zafungují,
• neměla jsem nastavené vlastní hranice a kdekdo je mohl překračovat,
• nenaslouchala jsem své intuici,
• nebyla jsem v souladu se svým ženským cyklem, ale chtěla jsem být stále aktivní a tím jsem byla vyčerpaná a cítila frustraci,
• chtěla jsem být dokonalou ve všech směrech a rezignovala jsem na být šťastnou.

Říkáte si některé věty také? Super, protože to je ten začátek, od kterého se každý musí vydat do světa dospělých a vědomých bytostí.

A věřte, že to jde. Jen se nebojte svůj život trochu okořenit, pozměnit nebo zcela změnit strukturu jídelníčku, když nikomu doteď vařená jídla nedělala dobře.