Zimní krajina duše

Zmrzlá jinovatka praská po každém kroku a zimní boty nechávají za mnou jemné, skoro neviditelné stopy. Sníh je bílý a krásně modře září v nízkém slunci. Cesta lesem je klidná. Vše spí, ponořeno do ztichlých šedobílých barev. Naslouchám tichu a v myslí mi běží mnoho myšlenek. Vynořují se mi krásné chvíle adventu, kdy jsme se všemi našimi dětmi připravovali dům i zahradu na Vánoce. Cukroví vonělo až k sousedům, každý hřebíček a skobička na zdech byla obsazena jeleny, hvězdičkami, skřítky a stromečky. Miluju tento čas, ale i když si každý rok říkám, že zpomalím, nepodaří se mi to vždy tak, jak bych chtěla a jak by moje tělo potřebovalo. Leden tedy využiji na vetší odpočinek a zastavení.

Po cestě zmrzlých dubových listů přemítám o uplynulém roce. Jak ten čas letí! Jako malá jsem si nedovedla představit, že budu psát někdy na začátku letopočtu dvojku, a za rok začne druhé desetiletí. Každý rok je jiný, přesto v mnohém podobný. Stále více mě udivuje krása cykličnost rytmů Země a Vesmíru. Miluju každé roční období s jeho energií, nábojem, vůní, jemností i živočišností. Zaposlouchat se do ticha zimy nebo jít s proudem energie rozpáleného léta, sbírat sladká ovoce podzimu a rozkvétat s květy třešní. Vnímat, pozorovat, napojovat se. Jít s proudem života, nebojovat. Naše síla ani hrdinství neleží v tom, kolik těžkostí a strastí zvládneme, ale v jakém klidu, pokoře a pochopení.

Chvíle, kdy jsme sami, nás vedou k sobě, do středu, kde můžeme bez hodnocení a srovnávání spočinout, neboť naše mysl a vnitřní soudce tak hluboko za námi nemůžou. Moudrá věta: „až když jsme na dně, můžeme se odrazit k hladině“, má pro mě i jiný význam. Nemusíme procházet v životě těžkými zkouškami, bolestnými propady a hlubokými pády, když půjdeme k sobě, do středu svého Já. Tam, na dně, když chvíli spočineme, uvidíme, uslyšíme potřeby naší duše. A tato poselství si přinášíme na hladinu. Jsou vzácná a důležitá. Je v nich pravda o stavu naší duše a o poslání, které se musí zde na Zemi realizovat.

Zima je krásným obdobím na hluboké ponory do naší duše. Setkávání žen vždy byla v životě žen důležitá a bez propojení s jinými ženami, s jejich energií, moudrostí, nadhledem, ale i rázností, nemůže být žena celistvou. Žena je vztahová, propojená se svou rodinou, kmenem, Zemí, Vesmírem, je podporou pro ostatní a sama podporuje a pomáhá.

Dnešní ženy jsou na vše samy, což dříve nikdy nebylo. Pamatuji si, že se pralo jen v sobotu, koberce se vyklepávaly vždy před Velikonocemi a Vánocemi a okna se myla třikrát do roka. Tyto činnosti dělal celý dům, ulice. Na výchovu, vaření, uklízení, zahradu… se podílelo více žen. Nebyly ve své každodenní práci osamocené. Dnes je vše v režii jedné ženy, která je přirozeně unavená, vyčerpaná, nespokojená a vzteklá. Její frustrace se pak obrací proti ní, dětem i partnerovi. Dokonale vše zvládnout jen úkol hodný Boha a není možné ho nikdy naplnit. Ženy to ví, přesto se o to pokouší.

Zima, menstruace, věk ženy nutí, a troufám si říct, že velmi důrazně, abychom se vrátily ke svým kořenům, principům a začaly intenzivně naslouchat cyklům svým i vesmírným. Vkročte do kruhu jiných žen, choďte na semináře a otvírejte ženská témata, která nesmí být tabu. Inspirujme se, pomáhejme a odemkněte dveře ke své ženskosti.