Kdo jsem?

V mnoha příspěvcích, knihách, seberozvojových kurzech a seminářích se po nás chce, abychom na sobě pracovali, měnili se a posouvali.

Dlouho jsem nechápala, proč bych to měla dělat, co je na mě tak špatného, vždyť se pořád tak snažím! Ale stále to nestačí?!

Tak jsem začala na sobě makat víc, hodně jsem četla, vzdělávala se, chodila na kurzy, terapie, konstelace. Ale stále jsem necítila radost a štěstí. Nic z toho, co jsem podnikala nebylo špatně, naopak. Jen tam vládla moje hlava, chtění a potřeba vše rozumově pochopit.

Chtěla jsem být už jiná, lepší a zároveň jsem si ze záhadného důvodu nechtěla připustit, že mám také nějaké vlastnosti, které mi brání se posouvat. Moje paličatost, ego, nepřiznání chyb, zároveň sebemrskačství, nízká sebedůvěra, lpění na starých vzorcích a neochota se poddat a věřit ve Vesmír, ve svou sílu, dary a poslání, mě oblokovaly.

Jsou věty nebo jen slova, pocit z člověka, záblesk pochopení, které nás mohou posunout. Většinou to nejsou velké věci, proto bychom měli být bdělí.  My je ale neuvidíme a neucítíme, když si každé ráno nasazujeme koňské klapky na oči a naší pěknou masku dobrého, bezúhonného člověka a jdeme do světa. Jenže svět nám to už nebaští a dloube do nás, tak mocně, že klapky a masky odlétávají. Jen to někdy dost bolí. Hlavně srdce, když mysl stagnuje a emoce se pak hromadí v srdci.

A co mi tedy pomohlo? Odevzdání se a důvěra v sebe, nalití si čistého vína a přiznat si, že má temná schránka tu je také. Dělat ze sebe svatou, když uvnitř bublají všemožné emoce, závisti, žárlivost, podceňování a sebedestrukční vzorce, mě jen brzdilo a ubíralo síly.

Dnes se těším z každé i nepříjemné situace, protože mi ukáže kus sebe, kdo doopravdy jsem, bez pozlátek a mašliček, ale někdy i s mačetou v ruce. Jen já mám přístup ke své mysli a jen já měním vibrace, myšlenky a emoce. Situace nezměním, ty chodí a pomáhají. Jak je přijmu a pochopím, je jen na mě.