„Když druzí nevidí vaši hodnotu, přestaňte pro něj být samozřejmí. Ihned budete vzácnější.“                             COCO CHANEL

 

Být hodný a poslušný nás mnozí rodiče a učitelé učili od nejútlejšího věku. Poslouchat, nezlobit, každému pomáhat, nelhat a neplakat. Pak z nás byly hodné hločičky a hodní kluci a všem se to líbilo. Jenže často se dělo to, že hodnými jsme byli jen občas, protože se vždy našlo něco, kvůli čemu jsme v očích druhých zas to dobří nebyli. Ocenění přicházelo sporadicky a jen za výkony, které byli důležité pro dospělé a ne vždy se shodovali s těmi našimi.

S tím souvisí i naše sebehodnota. Umíme se sami ohodnotit, pochválit, když od školkových let to dělali dospělí? Puntíky, sluníčka, známky, hodnocení… Vše je jen zvnějšku. Písemky, diktáty, výsledky příkladů, namalované obrázky i skok do dálky byl hodnocen dospělými a nás se nikdo neptal, jak jsme si to užili, co si myslíme, že se nám povedlo, co bychom se chtěli  dozvědět víc a kam se posunout. Přijímali jsme názor a pohled autorit a ani jsme si nedovolili o jejich mínění pochybovat.

Jako malé děti chceme, aby nás rodiče milovali, je to naše základní potřeba a strach o přežití. Milující rodič totiž dítě neopustí a nenechá ho napospas divé zvěři. Proto se už od útlého věku (už roční dítě podle výrazu tváře dospělého pozná, zda mu lže nebo ne)  snažíme rodičům i dospělým zavděčit a potřebujeme, aby jejich reakce byli vůči nám pozitivní. Velmi brzy zjistíme, že když uděláme, co oni chtějí, tak jsme opět hodné holčičky a kluci. A to je moment, kdy uvěříme druhým a potřebujeme pochvalu, neboť jen to „správné“ chování vyvolá pozitivní reakci a jsme milováni a přijímáni. Snažíme se tedy svým chováním  předcházet negativním reakcím rodičů a dospělých, neboť nevíme, že jejich špatná nálada nesouvisí s námi, ale se šéfem, nefunkčním vztahem, jejich nespokojeností nebo finančními problémy.

Stanou se z nás moc hodní lidé, kteří potřebují pro svou sebehodnotu a sebeurčení ocenění druhých a stále pozitivní zpětnou vazbu.

Jak se takový moc hodný člověk pozná?

Hodní lidé:

• nedokážou říci NE.
• neznají své hranice ani hodnotu.
• neváží si svého času a sebe.
• touží po ocenění.
• nevědí, co mají rádi, co potřebují, ale do detailu to vědí u druhých.
• hledají vinu v sobě, když zjistí, že si jich druzí neváží nebo je málo oceňují.
• obviňují a kritizují převážně sebe.
• jsou velmi empatičtí.
• očekávají, že druzí budou stejní jako oni, stejně laskaví a pozorní a vždy vytuší, co druzí potřebují.
• když jim dochází síla a energie, mohou onemocnět, mají deprese a výčitky, že nemohou fungovat a musí si v ne-moci odpočinout. Jen jak ale naberou síly, jsou opět hodní a slouží dál.
• při vyčerpání jsou schopni neadekvátních reakcí vůči svým nejbližším, dětem i kolegům. Zpětně nechápou, jak mohli takto bouchnout. Jsou jak papiňák, který má rozbitý ventil, ale vaří se pod hrncem vesele dál.
• jsou neupřímní, neboť nikdy neřeknou, co potřebují, co cítí, co je zraňuje a ubližuje.
• nečeknou si o pomoc, neboť se domnívají, že jejich starosti a problémy nejsou tak velké jako druhých, nebo mají zkušenost, že byli odmítnuti.
• nesvěřují se.
• bojí se, že když řeknou, co cítí, že o milovaného člověka přijdou a tím o svou hodnotu.

 

Jak z toho ven?

Důležité je začít si uvědomovat a připustit si, že jsme příliš hodní/é. Naše sebeurčení jsme si po celou dobu vytvářeli na základě názorů druhých a ne našich. Ano, není lehké si připustit, že jsme se většinu života sami k sobě chovaly velmi macešsky a neláskyplně a že možná za svou nespokojenost si můžeme sami, neboť jsme nevystoupili ze starého dětského vzoru a obranného mechanismu – raději poslouchat a být hodní, jen aby se maminka, tatínek nebo učitelé na nás nezlobili.

 

Důležitou součástí každé změny postoje je obrovská LASKAVOST, TRPĚLIVOST A RESPEKT a to nejen k druhým, ale hlavně k sobě. Netlačit na sebe, nekritizovat se za pomoc, kterou jsme nabídli a nevyslovené ne, které jsme chtěli říct a neřekli. Ono se to poddá. Každým krůčkem budeme blíže u sebe.

 

A co nám může pomoci?

Vnímejte své tělo a jeho signály.

Naše těla jsou velmi moudrá a o každé nepohodě, nezdravém stylu života, uhnutí z naší cesty nás informují tím, že jsme unavení, vyčerpaní, v nepohodě. Propukne nějaká ne-moc, abychom se zastavili a mohli přehodit výhybku ze starých, již nefunkčních kolejí, na nové, mnohem přínosnější. Je ale na nás, zda po uzdravení, nové šanci, to pochopíme, nebo se vrátíme o krok zpět.

 

Určete si své hranice.

To je velký a nesnadný úkol, neboť vás to pravděpodobně nikdo v dětství neučil a je možné, že ani rodiče a prarodiče neměli dobře nastavené své hranice a kdekdo je mohl bez následků překračovat. Pozorujte sami sebe a dívejte se, kdy necháte druhé, aby vás využívali, kdy dáte na jejich názor, kdy se bojíte říci ne, kdy bez přemýšlení se omlouváte i za něco, co jste neudělali, kdy nabízíte pomoc, aniž byste se zeptali svého nitra, zda chcete a máte kapacitu. Zapisujte si své pocity a emoce a jděte za ně. Možná se dostanete do bodu, kdy zjistíte, proč tolik toužíte pomáhat a být pro druhé vždy k dispozici.

 

Pozorujte své pocity a emoce.

Vaše pocity a emoce jako je naštvání, vztek, odpor, strach, obavy, jsou jen dalšími signály, které upozorňují na vaše nezdravé a destruktivní jednání. Opět se pozorujte a přijímejte zprávy těla velmi vážně. Tělo chce být zdravé, zažívat spokojenost, radost a rovnováhu a to jde jen tehdy, když víme, co nám dělá dobře a co škodí. Pište si své emoce a pocity

 

Naučte se říkat ne.

Tím, že každému vyjdete vstříc, jste okamžitě k dispozici, pomůžete při každém klopýtnutí, paradoxně nepomáháte, neboť neumožníte tomu, komu pomáháte vlastní růst a posun. Vlastně ho stále udržujete metr nad pomyslným dnem, v rozvířeném blátě. On tak nemá možnost klesnout až na pevné dno, od kterého by se mohl vlastními silami odrazit. Bráníte mu tak v navyšování jeho vnitřní síly, kompetencí a zodpovědnosti za svůj život.

Zároveň ani vy nejdete svou vlastní cestou, neboť už vám nezbývá prostor, čas ani energie. V důsledku nikdo není vítězem, jen dva oslabení jedinci.

Možná se stane, že mnoho přátel a kolegů i příbuzných nebudou chápat vaši proměnu, odvrátí se od vás, budou naštvaní, když nedostanou péči, na kterou byli zvyklí, ale to je přirozená a možná důležitá součást léčby. Zůstanou vám ale přátelé, kteří vás mají upřímně rádi, byť to budou jen dva nebo tři. Nebojte. Noví úžasní lidé na vás čekají, protože svým světlem a jiným, zdravějším nastavením budete vyzařovat pozitivní a sebevědomou energii a přitáhnete k sobě stejně vyzařující bytosti.

 

Buďte upřímní.

Bez upřímnosti si nemůžete vystavit své hranice. Paradoxně nejvíce dokážeme lhát sami sobě a k druhým nejsme o nic upřímnímnější, neboť za zamlčováním našich pocitů může být náš velký strach z odmítnutí pozornosti, lásky, ocenění, pozitivního pohledu. A toho se hodně bojíme, protože, kdo by nám zůstal? I negativní pozornost je pozornost.

Lásku musíte primárně vnímat sami k sobě, vědět kdo jste, co chcete, co potřebujete, co vám dělá dobře a co vám již ubližuje, jak vnímáte sami sebe, jak o sebe pečujete a jak rozdělujete čas mezi sebepéči, rodinu, přátele, svou práci.

Buďte upřímní ve vztazích, v partnerství, ke svým dětem. Říkejte jim, co potřebujete a jak se cítíte, naučte je, aby vám naslouchali a respektovali vaše potřeby, dovolte si říkat NE a dovolte si nahlas přiznat, že vám není dobře, nebo vám něco ublížilo.