Má mě rád, nemá mě rád…

 

 

Láska. Slovo, které je krásné snad ve všech jazycích a i když nejsme lingvisti, porozumíme významu a dokážeme si emoce s láskou spojené představit. V různých zemích mají pro slovo láska mnoho významů a prý v Indii dokonce 25 vyjádření.

Láska je vlastně subjektivní pocit, který dotyčná osoba někde uvnitř svého těla cítí a popisuje ji podle svých zkušeností, zážitků, potřeb.

Co je to tedy láska?

Pro někoho je láska jen chemie a díky obsahu železa v krvi i jistý magnetismus. Krásná vzájemná přitažlivost, zamilovanost, proud energie, hormonální bouře. Pro jiné mladistvá nerozvážnost, zbytečné tahání emocí a citů do vztahu, který má mít účel ekonomický a rozmnožovací.

Naštěstí je nás už více těch, pro které je láska a harmonický partnerský vztah nejvyšší životní metou. Ale jak to i v mnoha sportovních odvětvích bývá, bez tréninku a práce na sobě, to spíše nepůjde a naše láska a vztah bude chřadnout.

I já si uvědomuji, že bez práce na sobě a na vztahu to nejde. Vím, že to zní jako otřepané klišé, ale z mé zkušenosti i zkušeností jiných lektorů a terapeutů to ale jinak nejde. A tak stále trénuji.

Má mě rád, nemá mě rád…

Jako malá jsem trhala sedmikrásky a kopretiny a hrála hru „Má mě rád, nemá mě rád“ a věřila, že když cítím tu krásnou zamilovanost a budu vařit a uklízet, tak to stačí a můj princ na bílém koni mě bude také milovat a udělá pro mě vše. V dětském zahradním domečku jsem pravidelně zametala a věšela staré záclonky. A věřila v lásku, i když jsem ji kolem sebe neviděla.

Pak přišla mnohá zranění, ale já jsem stále věděla, že ta pravá láska musí existovat. Čím jsem byla starší a déle ve vztahu, manželství, začínala jsem pochybovat, zda jsem vůbec hluboké lásky schopna. Vnitřní bolest ze zranění jsem posouvala do útrob svého těla a duše začínala chřadnout. To jsem ale nevěděla.  Myslela jsem, že to tak má být, že partnerství a manželství takové je. Smiřovala jsem se s tím, že jsem se hezká a fungující robotka, která zajišťuje chod domácnosti, rodiny, zahrady a pocity neukazuje.

Je jen jedna pravda!

„Můžeme se shodnout, že pravda je jen jedna?! A měla bys uznat, že tu pravdu mám já.“ Tuto větu jsem v manželství slýchala často. Vždy jsem se cítila méněcenná, hloupá, nedokázala jsem najít žádné vhodné argumenty. Po všech hádkách jsem se cítila provinile, i když jsem měla pocit, že jsem nic neudělala. Bezmocně jsem trpěla. A čím více jsem trpěla, o to více jsem byla bezmocná a vnitřní vztek a zlost jsem obracela proti sobě. Nenechala jsem na sobě niť suchou. Místo toho, abych se ohradila proti tomu, co a jaká slova mi ubližovala, stáhla jsem se a ještě více jsem konala. Více jsem uklízela, vařila, organizovala výlety s dětmi, plánovala kroužky a akce v mateřském centru, překopala půlku zahrady. Chtěla jsem zapomenout, necítit, hlavně abych fungovala. A tělo začalo nadměrný stres a vyčerpání bojkotovat. Bolelo mě vše, ale nejvíc srdce.

Kousky srdce máčené v extra hořké čokoládě

Moje srdce bylo rozlámané na malé kousky a slepovala jsem je stále dokola hořkou čokoládou. Na pohled sladká rodinka.

To srdce jsem si částečně rozlámala sama, dovolila jsem to. Vzdala jsem se, když jsem měla bojovat, vzdala jsem samu sebe. Dala jsem se na oltář, stala jsem se obětí. Nenašla jsem odvahu vystoupit a udělat včas to jediné možné rozhodnutí. Odejít, když společná cesta zmizela, i když vinu vždy nesou oba stejně.

Držela jsem se zuby nehty svého vnitřního morálního kodexu a jednala jsem vždy mile, bez hádek a emočních výkyvů a myslela si, že se tedy neúčastním evidentního zla. Tak jsem lpěla na své nevinnosti, že jsem se vůbec nebránila. Byla jsem přece čistá a bezúhonná! Lepší, morálnější!

Miluj sebe, miluj ostatní!

Když dokáži milovat sebe sama tak, že jsem plná lásky, která mě naplňuje až po okraj, chci tuto lásku sdílet, chci jí obalit dalšího člověka, chci, aby i ostatní cítili chuť, vůni a energii lásky. Pravý čas oddat se lásce, protože nic nevyžaduji, vím, kdo jsem a kam jdu. Má hodnota sebe sama není závislá na názorech jiných, nepotřebuji se sytit cizí láskou, protože sama jsem láskou.

Krásná teorie, kterou jsem chtěla ve svém životě žít. Ale jak? Jak se mám posunout přes vlastní dětství, zranění, vnitřní bolest? Kde mám hledat vzory, návody, pomoc, náruč? Jak mám odpustit? A proč bych to měla dělat, když budu stejně zase zraněná (zde vystrkuje růžky má role oběti)

Bezpodmínečná láska. Tu chci!

Toužíme po ní, chceme jí, uděláme pro získání lásky cokoliv a když jí máme na dosah, často si ji nevšimneme, nebo ji odeženeme. A toto je místo, které často začne skřípat, když si uvědomíme, jaký postoj máme k sobě, jaké strachy nás ovládají a jak reagujeme na partnerovy potřeby a přání. Začneme pochybovat o sobě, naše láska přestává být tak krásná a přesahující. Máme pocit, že je spíše vyžadující, omezující, bolavá srdce se začínají zavírat, chladnout, do vztahu vstupuje rutina, všednost.

Víme, tedy spíše cítíme, jak by to mělo vypadat, ale naše ega, vzorce, neschopnost přijmout do svého života čistou lásku a bez podmínek se oddat a milovat, brání uvidět nám, co je za běžným fungováním v životě.

Po prvních měsících a rocích zamilovanosti se do vztahu začne velmi nenápadně vkrádat rutina, zaběhnuté stereotypy, zlehka vyprchává vůně lásky a touhy a mění se na neutrální až lehce zapáchající substanci. A tak jak v době zamilovanosti jsme byli omámeni vůní edenu, později se z ní stává jedovatý plyn, který, na hranici pozorovatelnosti, ničí vztahy.

Kdo by nechtěl být plný lásky a lásku dávat dál? Ale jak to žít v reálném životě, a nejen o ní číst a snít? Máme kolem sebe mnoho odborných, filozofických i ezoterických knih, které se v mnoha bodech shodují. Od šamanů počínaje po psychology konče jsou zprávy jasné: žít v přítomném okamžiku, nehodnotit, bezpodmínečně milovat, nedělat si domněnky, být v proudu a přijímat vše, jak přichází.

Ale jak to dát najevo? Jak se otevřít a říkat věci, které by ale mohly druhého ranit, protože už mám takovou zkušenost a vím, jak i mně samotné je?

Vždy jsem volila mírnou, odevzdanou variantu a raději mlčela a doufala, že to nějak dopadne, že si druhý všimne nebo sám udělá nějakou změnu. A opět jsem se zavírala. V mé schránce, která jen zdánlivě vypadala bezpečně, jsem byla zase malou holčičkou.

Jenže takto žádné vztahy nefungují. Říct partnerovi, „To myslíš vážně, že chodíš domů stále později? Víš, jak jsem unavená a tvoje děti jsou neřízené střely! Kolikrát jsem tě říkala, abys opravil tu rozbitou lampu a za týden už nemám čím topit!“, vyvolá podobnou lavinu slov z opačné strany. „ A kdo si asi myslíš, že vydělává, když jsi doma s dětmi? Víš, jak já jsem unavenej?“

Na konci stojí dva velmi zranění lidé, kteří fyzicky i psychicky zažívají velmi silný pocit ohrožení, odmítnutí, nemilování.

Až když jsem pochopila, jak fungují moje obranné mechanismy, mohla jsem vkročit na cestu změny. Jen jsem neměnila druhé, ale sebe. Začala jsem se na sebe dívat jinak, připomínala jsem si, kdo jsem, kam jdu a co vše jsem dokázala tento den, týden, měsíc, roky. Nebyla jsem jen krásný inventář, nenápadná součást domova, ale lidská bytost.

Měním svá slova, říkám své potřeby, vkládám do slov emoce a lásku bez vyčítání. Cením si svobody a svobodného jednání. Vážím si druhých i sama sebe. Učím se nepředpokládat, že druhý ví. Popisuji, komunikuji, jsem otevřená a upřímná.

Toto vše jde jen ale s velkou důvěrou k sebe, Vesmír i lásku, protože se nemusím umenšovat, potlačovat své pocity a emoce, nasazovat masky, aby mě druzí měli rádi a vážili si mě.

Dokud jsem si nevážila sebe sama, vždy přišlo něco, co mi nastavilo zrcadlo a ukázalo, co vše je ještě potřeba zvládnout a upravit. Jako například komunikaci.

„Miláčku, poslední dny se cítím více unavená. Bylo by možné, kdyby sis mohl upravit práci a přijít dříve domů? Myslím, že i naše děti by chtěly s tebou být více aktivně. Já si odpočinu, půjdu si zacvičit a naberu energii. A o víkendu jsem domluvila hlídání našich draků, mohli bychom si zase udělat výlet na kole a probrat, jestli musíme na dovolenou letět. Dovolená na Šumavě bude také skvělá a ty se nemusíš v práci tolik honit“.