Omezující strachy

Lidé se mě na přednáškách ptají, proč a kdy jsem začala s pozorováním menstruačního cyklu.

Začala jsem poté, co jsem byla konfrontována se svými strachy, se svou temnou stránkou, kterou jsem dlouho úspěšně potlačovala.

V tomto článku se vám pokusím ukázat, jaké strachy se mnou souvisely.

 

Jsem nedokonalá

 

Dokonalost souvisí s chybováním, které ve škole i doma bylo jedno z nejčastějších ujišťování o naší osobnosti.

Neumíš.

Nezvládáš.

         Jak jsi to mohla takhle napsat/vymyslet/špatně spočítat, namalovat!

Jsi hloupá, neschopná, nic z tebe nebude.

           Nedělej to.

                       Zvykej si, život je těžký.

                                   Nemarni čas sněním.

 

To jsou věty, kterými dospělí dokáží zranit dětskou duši.

 

Kritika, která mi velmi ubližovala, mě donutila bránit se a vytvořit si ochranu před zlými slovy a emocemi. Snažila jsem se hodně pracovat, vzdělávat, číst, poslouchat a vnímat ostatní a nechtěla jsem dělat chyby. Proto jsem se i vyhýbala novým věcem a tím paradoxně dělala svou největší chybu.

 

Vzdala jsem se možnosti růstu.

 

Představa, že bych něco vytvořila a nikdo by o to neměl zájem (což se mi vícekrát stalo a strašně mi to ublížilo, neboť jsem si nezájem spojovala se svojí hodnotou a svou nedokonalostí), byla dost děsivá, tak jsem raději nevystupovala ze své komfortní zóny a raději setrvávala v nejisté jistotě.

Daň za vysněné bezpečí byla velká. Mé strachy se prohloubily a začaly se projevovat na fyzické úrovni.

bolesti hlavy a zad,

bolestivá menstruace

absence radosti

únava

nechuť se milovat

sebeobviňování

O lásce sama k sobě jsem jen četla a nedovedla si představit, že bych něco takového dokázala.

Často jsem se vzhlížela k lidem, kteří v mých očích byli dokonalí a byla jsem přesvědčená, že nikdy nedokážu to, co oni.

A i když dokonalost neexistuje, přesto jsem k ní směřovala a chtěla jí. Dokud jsem byla přesvědčená, že když nebudu dokonalá, nemůže mě nikdo hluboce milovat, nemohla jsem se posunout dál a jít za svými sny.

A tak jsem je raději  zahodila, přestala jsem snít úplně.

 

Strach z nejistoty

Mým velkým strachem je strach z nejistoty.

Vždy, jsem potřebovala mít ve všem velkou jistotu. Nejistota z toho, zda si dokážu vydělat dostatek peněz, sama uživím sebe i děti, strach jet sama na zahraniční dovolenou, strach podnikat, mluvit s cizími lidmi, veřejně vystupovat…

Mnoho limitů a překážek, které jsem si před sebe postavila, mi jen ukazovaly, jak nejistá jsem a jak nestabilně se cítím. O to větší a pevnější masky jsem si musela vytvořit. Hlavně, aby to nikdo nepoznal a věřil, že jsem vyrovnaná a stálá. Jaký paradox!

 

Strach překonávat překážky

Překážky jsem se snažila obcházet nebo nedělat nic nebezpečného, abych se s nimi nemusela setkávat a konfrontovat se s nimi. Cítila jsem se často neschopná a slabá na to, abych je zvládla překonat.

A i když jsem věděla, že mi překážky a různé zkoušky přicházejí, aby mě mohly posílit, můj strach z nich a možných problémů byl někdy až paralyzující.  Nebyla jsem schopna přemýšlet, být  klidná a užívat si cestu.

 

Můj cíl se vzdaloval a radost chyběla.

 

 

Znáte příběh o skupině nevidomých, kteří měli popsat slona?

Jeden nevidomý, který si ohmatal nohu, řekl, že slon vypadá jako sloup, druhý, který sahal na chobot, tvrdil, že slon je jako trubka, třetí, který se pustil do zkoumání ucha byl přesvědčen, že slon musí vypadat jako vějíř.

 

Co nám toto přirovnání vzkazuje? Je nutné dívat se na situace z mnoha úhlů a nevěnovat veškerou pozornost jen jedné části, jedné nedokonalosti. Zároveň mít odvahu jít o kousek dál a prozkoumat i nové, ještě neprobádané oblasti. Důvěřovat Vesmíru, že nás neposlal na Zem, abychom tady svou lidskou existenci přežili, ale bytí si užívali, posunuli se dál k sobě a projevili své dary a poslání.

Tím, že začneme důvěřovat sami sobě a krok po kroku si zakusíme, že svět je bezpečné místo a cesta je cíl, probudíme svou duši ze spánku.

Každá cesta, kdy projevíme odvahu, nás učí nové věci o sobě, o fungování světa, o radosti z malých úspěchů a vkládá nám novou touhu a vášeň do života.

 

Všemi oblastmi strachů jsem si sama prošla. Mnohokrát jsem vzala do zaječích a nechtěla pokračovat na cestě k sobě.

 

Možná se ptáte, co mi pomohlo.

 

Bylo to přijmutí a pochopení mého menstruačního cyklu, s kterým přišla:

 

 velká důvěra v sebe sama

důvěra ve své schopnosti a dovednosti

porozumění a využití obrovského potenciálu jednotlivých fází

zvládání náročných období

překonávání překážek s mnohem větší lehkostí, které vedly k tomu, že jsem se těšila na nové příležitosti a na nová posouvání mých hranic.

 

Ale největší bonus vidím v tom, že jsem konečně začala milovat sama sebe, že jsem si začala užívat života a vidět každý den jako veliký dar, který mi byl dán.

 

A mohu poděkovat sama sobě, protože jsem dokázala uvidět cykličnost mého života a dary mého menstruačního cyklu.

Díky němu vím, kdy jsem dynamická, kdy kreativní, kdy odpočívat, třídit a kdy reflektovat a připravovat se na další měsíc, období.

 

Změnil se mi život. Je naplněný, plný lásky, radosti, ale i nových výzev a překážek, které čekaly, až budu mít sílu je uvidět a překročit a já se na ně těším.